Luděk Pešek se narodil 26. dubna 1919 v Kladně. Zde však strávil pouze tři roky, protože pak se i s rodiči přestěhoval do Ostravy. Zde strávil své dětství a dospívání. Peškovi našli přístřeší v první řadě domů kolonie Oderky. Bydleli v prvním domě směrem od Přívozu. Malý Luděk chodil do obecné školy U hodin vedle hotelu Metropol na Nádražní třídě. Jako chlapec toužil cestovat do vzdálených a cizokrajných míst, což se později odrazilo v jeho zájmu o geologii a astronomii. K malování poprvé přičichl doma. Jeho otec také maloval, ale „netvořil díla, jak se to mu vznešeně říká mezi odborníky. U nás doma to pořád vonělo olejovými barvami a firnisem. Tatínkovi děkuji, že jsem se tak krásně nakazil.“


Triptych "Kilimandžáro"

Peškovým vyvoleným místem byly Malenovice v Beskydech, kde každý rok trávil prázdniny. Velmi obdivoval Lysou horu, kde musel jednou strávit celou noc. Další hora, kterou obdivoval po celý život, bylo Kilimandžáro. Jeho malířský a literární talent rozpoznal také jeho učitel kreslení na gymnáziu. Díky jemu se Pešek mohl poprvé podívat na oblohu astronomickým dalekohledem. V patnácti letech získal Pešek svůj první malířský stojan a své zálibě v malování se začal věnovat vážněji.
 

V roce 1939 nastoupil Pešek na Akademii výtvarných umění v Praze, kde začal navštěvovat ateliér Karla Mináře. Po nucené válečné přestávce pokračoval u Vratislava Nechleby. Po absolvování Akademie jej začala více zajímat literatura. V roce 1964 vyšla jeho první kniha „Lidé v kamení“, jejíž námět čerpal z krajiny pod Lysou horou. O rok později ještě vyšla kniha „Tahouni“, ale třetí román s názvem „Dražba“ již neodpovídal požadavkům „nové ideologie“ a proto nebyl vydán. Díky politickému přesvědčení se nad ním začínaly stahovat mraky. Byl vyloučen ze Svazu výtvarných umělců, nesměl fotografovat ani psát.
 

Svou pozornost proto obrátil ke kosmickému prostoru a začal malovat fantastické krajiny. Zde mohl uplatnit svou bohatou fantazii a splnit si klukovský sen, prožít neobvyklá dobrodružství, poznat neznámé kraje a ocitnout se tam, kam lidská noha ještě nevkročila. Ze známých fotografií a svých představ začal vytvářet rekonstrukce měsíčních krajin. Ty později ukázal v redakci nakladatelství Artie, kde byla domluvena koprodukce s anglickým vydavatelstvím. Jejím výsledkem byla kniha „The Moon and Planets“ z roku 1963, kde se objevily Peškovy kresby planet sluneční soustavy spolu s texty astronoma Josefa Sadila, který Peška v té době velmi výrazně ovlivnil. Kniha byla velmi úspěšná, vyšla v 8 jazycích, kromě češtiny. O tři roky později byla vydána další kniha obou autorů s názvem „Planet Erde“ se 40 obrazy, které zachycují vývoj Země od jejího vzniku až po blízkou budoucnost. Tato kniha byla odměněna cenou za nejkrásnější knihu roku, ale cena nebyla z politických důvodů Peškovi nikdy předána.
 

Po sovětské okupaci v roce 1968 opouští Pešek s manželkou svou vlast a odchází do Švýcarska. Zde navázal spolupráci s National Geographic Society, která nejdříve zveřejnila jeho článek „Masterpieces“ a poté ho pověřila vypracováním série prací o planetě Mars. Této sérii předcházelo 15 kreseb, které se objevily v srpnu 1970 v práci nazvané „Journey to the Planets“. Ve Švýcarsku se Pešek věnoval střídavě malířství a literatuře, jeho knihy vycházely v mnoha zemích a v různých jazycích. Spolupracoval s vědci z NASA, astronomy i geology a stal se uznávanou autoritou a znalcem planetárních soustav, protože se tvrdilo, že jeho obrazy se shodují s tím, co později odhalily družicové snímky.
 

Pešek věděl, že ten, „kdo se zabývá vesmírem, brzo cítí, jak je malý“. Příliš dlouho vnímal nekonečnost hvězdného prostoru, jeho vzdálenost a nepostihnutelnost, a proto byl naplněn pokorou před touto nesmírností, a cítil, jak bezbranný a nedokonalý je člověk tváří v tvář vesmírné dokonalé skloubenosti a harmonii. Poslední Peškovou prací ve službě knize bylo 12 vyobrazení sluneční soustavy pro 250 stránkový atlas pro děti nazvaný „Our Universe“.
 

Svázanost vědeckých představ mu ale nestačila. Rozhodl se využít své fantazie, dlouholetých zkušeností, znalostí dějin včetně antiky a vrátil se k volné tvorbě. Vytvořil množství obrazů, v nichž je spojena jak reálná, tak snová skutečnost. Poslední kapitolou jeho výtvarné práce uzavírá dílo, které si sám pro sebe označil jako poetický surrealismus. Odkrývá bohatsví představ, které se v něm usazovaly od mládí.